Pojem „kreditka“ je mezi lidmi mnohem rozšířenější a více používanější. Problém je, že spousta lidí tento termín používá špatně a velká část společnosti ani nezná rozdíl mezi kreditní a debetní kartou.

Kreditní karta je tedy druh spotřebitelského úvěru a není propojena s běžným účtem. S kreditní kartou čerpáte peníze, které vám půjčuje banka a musíte je také do určité doby vrátit, této době se říká bezúročné období. Bezúročné období bývá většinou 40 až 45 dní, v některých společnostech může být i 60 dní. Pokud tedy peníze stihnete vrátit včas, neplatíte úroky, pokud to nestihnete, platíte poměrně vysoký sankční úrok, ten se pohybuje kolem 20 – 25%. Pokud s kartou neplatíte v obchodech často, kreditní karta se vám moc nevyplatí, protože poplatek za její vydání může být vyšší, než výhody, která vám banka ke kreditní kartě poskytne.

Právě debetní karta slouží k běžnému placení v obchodě z vlastního bankovního účtu a vlastních naspořených peněz. Debetní kartu tak používá většina lidí v naší společnosti a často ji dostanete zdarma při založení bankovního účtu.

Vyplatí se tak mít obě karty, a pokud zrovna nemáme peníze, je dobré požívat kartu kreditní.

Rozdíl je také při výběru peněz z účtu, pokud vybíráme peníze z bankomatu prostřednictvím kreditní karty, je zde vyšší poplatek za výběr, na vybrané peníze se nevztahuje bezúročné období a roste také úroková sazba, která se na úvěr uplatní. Naopak při vybírání peněz debetní kartou většinou nic neplatíme, popřípadě jen pár korun.

Slovo kreditní karta jsme převzali zejména z amerických seriálů, kde běžně všichni platí kreditní kartou, tady ale většina lidí využívá tu pravou a debetní karty se v USA používají méně a teprve se rozšiřují mezi lidmi. V Česku byl tento vývoj opačný, po roce 1990 se u nás začaly rozšiřovat debetní karty a ty kreditní se začaly využívat a v posledních několika letech.

Ne vždy však tyto prostředky jdou na úrodnou půdu a tak vzniká problém zahraniční zadluženosti.
Tento problém ohrožuje stabilitu platebního systému a komplikuje rozvoj mezinárodní ekonomické spolupráce. Ke vzniku zadluženosti dochází už od 60.let a to u rozvojových ekonomik, v 80. letech se začali zadlužovat i státy Latinské Ameriky, jako je například Brazílie, Kolumbie či Venezuela a dále také státy jihovýchodní Asie, zejména Thajsko, Malajsii a Indonésii.

V řadě států pak vzniká tzv. bludný kruh chudoby, kdy státy nejsou schopni sami splácet svůj dluh. Aby dluh mohly splatit, půjčují si další peníze a vyvářejí si tak další dluhy. Kritická zadluženost potom odrazuje příliv kapitálu a zahraniční investice a tím ještě více znesnadňuje rozvoj dané země.

Půjčky od bohatších států nemají jen pozitivní důsledky, ale také negativní:
– sílící závislost na vnějším ekonomickém prostředí
– nepříznivý vývoj makroekonomických ukazatelů
– zdražení přístupu k zahraničnímu soukromému kapitálu
– příliš uvolněná měnová politika
– pomalé tempo inovací
– nadměrné rozpočtové deficity

Vzniká také zvláštní skupina předlužených ekonomik, což jsou nejméně rozvinuté rozvojové země subsaharské Afriky. Řadí se sem přes 30 zemí a objem jejich dluhů je nesplatitelný.

Vlády se to snaží nějakým způsobem řešit, první reakcí na tento problém bylo zavedení přísného šetření, to ale k zastavení dluhů nestačilo a naopak ještě došlo v daných státech k hospodářskému poklesu a sociálnímu napětí. Vznikly tak dva kluby:
1)Pařížský klub – skupina zástupců vlád, která se pravidelně schází v Paříži a řeší zde tyto obrovské dluhy
2)Londýnský klub – skupina komerčních bank, které zde řeší restrukturalizaci svých pohledávek vůči určitému oficiálnímu dlužníkovi
Mezinárodní měnový fond spolu se Světovou bankou se snaží zejména o zmírnění dluhů předlužených ekonomik a to tak, aby se dluhy dostaly na udržitelnou úroveň. K tomu je ovšem potřeba spolupráce jak dlužníků, tak i věřitelských států.

1)Státní fond životního prostředí
Státní fond životního prostředí přispívá zejména na ochranu a zlepšování stavu životního prostředí, jak vyplývá již z názvu. Příjmy fondu jsou nejčastěji z plateb za znečišťování nebo poškozování životního prostředí a o tom, kam budou tyto prostředky investovány, rozhoduje ministr životního prostředí.

2)Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie se podílí zejména na rozvoji české filmové tvorby a filmařů. Podporuje tedy psaní scénářů, distribuci filmů, modernizaci kin, ale také různé filmové festivaly či přehlídky. Zabývá se také majetkovými autorskými právy. Jeho zdroje tvoří mimo jiné také poplatky z vysílání reklamy a audiovizuální poplatky.

3)Státní fond kultury
Státní fond kultury spravuje Ministerstvo kultury České republiky a poskytuje příspěvky na umělecká díla, podporu kulturních památek, výstavní činnost, propagaci české kultury v zahraničí a další činnosti související s rozvojem kultury. Tyto příspěvky mohou získat fyzické i právnické osoby a jsou jim poskytnuty maximálně dvě třetiny celkových nákladů.

4)Státní zemědělský investiční fond
Státní zemědělský investiční fond zajišťuje zejména tzv. intervenční a subvenční nákupy, spravuje vývozní a dovozní licence některých zemědělských komodit a administruje podpůrné programy. Dále také rozhoduje o poskytnutí dotace a kontrolu plnění podmínek, jak je daná dotace využívána, v případě nesrovnalostí má právo udělit sankce. Rozhodnutí o dotaci spadá pod Ministerstvo zemědělství.

5)Státní fond dopravní infrastruktury
Fond se zabývá zejména investicemi do silnic a dálnic, dále také do železnice a lanových drah. Snaží se o zvýšení bezpečnosti a plynulosti dopravy a také o výstavbu cyklistických stezek. Tento fond spadá pod Ministerstvo dopravy a jeho příjmy tvoří výnosy ze silniční daně, z dálničních poplatků a také část výnosu ze spotřební daně uvalené na minerální oleje.

6)Státní fond rozvoje bydlení
Tento fond spadá pod Ministerstvo pro místní rozvoj a jeho hlavní náplní je podporovat rozvoj bydlení a také udržitelný rozvoj obcí, měst a regionů. Snaží se tedy o snižování energetické náročnosti bydlení a dále o výstavbu a rekonstrukci bytů.